Rubrika: Tvořivé chvíle

Ráno se naši hosté vzbudili velice pozdě, až k obědu. Mohla za to ta půlnoční událost. Ani jeden nechtěli uvěřit (až na Reného, samozřejmě, který byl schopen uvěřit i ztrouchnivělé staré židli, že je to trůn boha míru), že to nebyl jen sen. Sešli se znovu v tanečním sále. Hladově se vrhli na jídlo, každý popadl, co měl nejblíže, sedl na židli a jedl. Netušili, co je čeká za pár okamžiků…

Náš příběh se posunul o dvě sta let dopředu. Hrad de Palesten je po dlouhé roky neobydlený a traduje se pověst, podle které kdokoliv, kdo do hradu vkročil, nikdy nevyšel. Hrad se nyní nachází ve vlastnictví rodiny de Palesten (přímá linie od bratra vévody, kterému hrad patřil, nikdy v něm nebydlel, měl vlastní, větší, úrodnější a neprokleté panství)

V našem „báječném“ a šíleném příběhu se odehrává poutavý příběh lásky, zrady, šílenství a zoufalství. Děj nás zavede jak do dávných dob, tak i do neidifikovatelné současnost nebo snad minulosti? Kdo ví? Čtěte naši povídku a nevyjdete z překvapení.

Za malým náhrobkem kdosi se krčí,

jak jen sníh zaskřípe, bojácně vrčí,

stíny se míhají, měsíc je honí,

celý čas slídili jen a jen po ní.

Stříbrný měsíc tiše svítí

na čerstvé hlíně zvadlé kvítí.

Chladné kameny v záři tonou,

ze zákoutí stovky očí planou.

Podél zdí se stíny plíží,

mrtvým duším neublíží.

Pro jednu z nocí posledních,

houká sýček ve větvích.

Tvář schovanou pod kápí,

slzy andělů plášť mi nezkrápí.

Temná duše zaprodaná,

všude vůkol nevítaná.

Čekám na přízrak jenž osud sejme,

vnitřní boj, rozhodni, zabij mne.

Pod statným bukem tiše stojí,

rány v srdci nevyhojí.

Na zádech se ostrý meč mu kývá,

po nestvůrách sám se dívá.

Sama přirozenost ve mně ožívá,

vlastní krev na rtech ulpívá.

Jediný střípek snad lidskosti,

nedovolí mi být v jeho blízkosti.

Rychlý přískok, kámen praská,

se stříbrem se tělo laská.

Po chladném kovu pramínek stéká,

bělovlasý muž však dál jen seká.

Skelné oči k nebi upíraje,

má duše již život nevyhraje.

Krůpěje krve, perly rudé,

jemně se vpíjí do země hrubé.

Druhý břeh mi na obzoru odpustí,

mstivé duše mě lákají do pastí.

Mrtvé rty tichou modlitbu pějí,

oběti se hrůzně smějí.

S odhodlaným výrazem už čekají,

na vraha svého, zármutek svlékají.

Ostrý kůl si tělem cestu razí,

takto končí noční vrazi.

Tlukot černého srdce ustává,

žádný z mrtvých už nevstává.

Budiž mé duši odpuštěno,

předala druhému krvavé věno.

Osamocen stojí v trávě,

další vrah, co zabil právě…

Strašidelný príbeh o mladučkej Anny. Na túto noc zrejme nikdy nezabudne…

Ak nemáte radi strašidelné príbehy, radšej nečítajte.