Milí čtenáři, hradem se nám rozmáhá takový hezký zvyk, který se týká změn. Někteří si jich nevšímají, někteří vědí dříve a někteří vědí až za půl roku. Vědět, kdo je zrovna teď Zmijozelské péčko, dá docela zabrat. Ale o tom snad někdy jindy, pokud vůbec.

Máme červenec, venku je vedro k padnutí … a z toho vedra nám padá i hrad. Zdi se zdrolí, cihly nedrží pohromadě a na každém rohu je možno potkat škrknu. Ale není se čeho bát, opravdu!

V poslednom čase býva počuť hlas, že sa nám z hradu vytráca čarovná atmosféra. Že čoraz viac pripomína obyčajnú internetovú stránku namiesto čarovného hradu. A často sú z toho obviňovaní nováčikovia. Ja ale hovorím – neobviňujme nováčikov z toho, za čo môžeme my. Ako si ich „vychováme“, takí budú. Dávajme si preto pozor na to, akým spôsobom im náš hrad predstavíme.

Další báseň z mojí hlavy 😀

Básnička… z mé tvorby 🙂

Věřte nebo ne, ale sl. Adrianet je plná tajemství…

Jednoho krásného dne jsem se probudila se zjištěním, že mám veliký talent, co se psaní týče. Výsledky sice poté bývají tragické, ale to je věc druhá. Takže tady vám předkládám toto své veledílo a doufám, že mne nebudete kamenovat.

Jako každý den jsem si vesele vykračovala směr Šikmá ulice a doufala, že objevím zase nějakou novou, pěknou kolekci. No, kolekce jsem našla hned dvě… Až jsem se z nich zapomněla radovat, když jsem si uvědomila, že jsou jedny z posledních…

Sbohem navždy…

Divadelní scénou šerou,
výkřiky éterem se derou.