Nákupní centrum v Godrikově dole přišlo se sadou podle všeho úžasných novinek. Má to ale jeden háček. Všichni obyvatelé Godrikova dolu mohou akorát tak lepit nosy na výlohu. Ani jeden z nich není dostatečně majetný, aby si nový nábytek mohl pořídit.

Jako kterékoli jiné odpoledne jsem posedávala ve Velké síni, psala úkoly a nabírala fazolky do úst plnými hrstmi.

Vážně jsem chtěla tento slavný den uctít včas, Merlinužel škrkny to zařídily jinak.
Doufám, že se mi to podaří i dodatečně.

O vyjádření jsme požádali i slečnu Innelu Craenovou, bývalou vedoucí spolku Skrývanka pod Magnólií.

Nečekaný odchod Innely Craenové z postu šéfky spolku Skrývanka pod Magnólií přinesl bradavické veřejnosti nemálo otázek.

Kdo se stane novou šéfkou? Jak to bude dál se Skrývankou? Bude spolek fungovat? Na tyto otázky, ba ještě na mnohem více, nám odpoví Angelica Arless, která zřejmě získala největší důvěru své předchůdkyně.

Je za tím něco více než důvěra? Souvisí to s náhlým odlehčením bankovního konta nové šéfové?

Po přečtení článku „Bude zima, bude mráz“ se mi splašila varovná čidla. Ozvěny jejich zoufalého vřískotu mi ještě teď trhají mozek z hlavy a jestli okamžitě nepředám jejich slova dál, hlava mi praskne a školníka omejou, až bude muset ten nepořádek uklízet.

Za několik málo okamžiků udeří zima. A co my s tím, říkáte si, však máme krby a bude nám teplo. Omyl! V Nebelvíru, Zmijozelu a ve sborovně se netopí.

Zmijozelští chodí po hradě a s psími pohledy prosí o malou almužnu, aby nezmrzli. Nebelvírští se prozatím tváří, že se nic neděje a že v nejhorším ostříhají nějakého lva nebo Ladardovy bobry z farmy. Profesoři se spokojeně usmívají, jim zima nebude. Chcete vědět, čím to?

V Godrikově dole přibyla další novinka. Od nynějška si jeho obyvatelé mohou v Nákupním centru koupit ceduli, kterou si zatlučou před dům a kolemjdoucí jim na ni mohou spamovat podle libosti.

Víte, to jsem jednou takhle přemýšlela (no vážně, i mně se to občas stane) a upoutal mě článek o kachně pana ředitele, že zase něco provedla. Nedalo mi to a začala jsem uvažovat, kde takhle chytrou a ukecanou kachnu jenom našel. Jak k ní vůbec přišel. A pak mě to trklo, kdo že to je!

Už od prvního dne na Hogwarts mě uchvacovala spousta věcí. Velká síň, Prasinky, Příčná ulice a mnoho dalšího. Zdejší možnosti se zdály jedna lákavější než druhá. Plně jsem užívala všech vymožeností a výdobytků vysokého umění programátorského. Soutěže, Prasinky, Příčná ulice, pak zase soutěže a soutěže a nakupování a zase soutěže. Nenápadně jsem se rozhlížela po svých nováčkovských kolezích. Jen velmi málo z nich udělalo více soutěží než by se dalo spočítat na prstech jedné ruky a někteří jako by byli postavou na hradě, ale duchem někde jinde. Považovala jsem tento stav za pouze přechodnou formu transformace do vyšší, aktivní formy virtuálního života, zkrátka předěl mezi aktivitou a vymazáním. To jsem však ještě netušila, že fenomén existence těla bez duše dosahuje na hradě ještě mnohem děsivějších rozměrů. Zombíci se ve Velké síni potulují i za bílého dne!

Další měsíc přináší další horoskop. Tentokrát ale nejde o obyčejné verše. Tyto věštby byly vysloveny v delfské věštírně, kde jsem byla na lekci mámivého věštění u madam Pýthie. Místní zapisovatelka se snažila co nejsrozumitelněji přeložit mé bláboly do snad pochopitelných vět.
Tedy vzhůru do toho.

Jeden by nevěřil, co všechno se může na hradě stát. Že po sobě osazenstvo hradu hází huláky, dýňové bomby i sovy, je obecně známý fakt. A že se této nevšední zábavy nezřídka účastní i profesorstvo, to je veřejné tajemství. Na chodbách taky můžeme potkat rozličné živočišné druhy, od Kill-psa až po tučňáky. Nyní k nim přibyla i rybka a to ne ledajaká. A kdo že si ji pořídil? Přece Matthew Whitecrow…

Na tento den čekali mnozí nováčci jako na trní. Někteří ho snad považovali za přelomový den své kariéry. Vždyť čtvrtého září jsme si mohli zapsat první předmět a s nadšením se pustit do výuky. Houfy vzrušeně štěbetajících studentů jsem potkávala všude, dokonce jsem v dívčí umývárně vypátrala několik chlapců, nadějných aspirantů Bonzologie. Chodbou vedoucí k učebnám se nedalo projít vůbec a Velká síň hučela jako roj zuřivých včel.

Tolik očekávaná, tolik překvapivá.

Předevčírem, dne 3. září, zhruba kolem jedné hodiny ráno, se mi stalo něco zvláštního. Odcházela jsem z Velké síně, když mi cestu zastoupila kachna. Myslela jsem, že se mi to zdá, ale štípla jsem se do ruky a stále jsem ji viděla. Chtěla jsem ji obejít a zmizet, ale promluvila na mě… a pak už jsem nepřestávala zírat.