Milí čtenáři,
Co je kouzlo Vánoc a kam vlastně zmizelo? To je otázka, na kterou se pokusila redakce Denního věštce zjistit odpovědi. Že to nebylo nic snadného, se můžete dočíst právě teď a tady.
Před několika týdny mi v hlavě poprvé probleskla myšlenka na vypsání soutěže, která by slovně ocenila ty nejctnostnější osoby na našem hradě. Stačilo sotva pár dní, abych jí dala podobu, přenesla ji na papír… a pak už mi nezbývalo než čekat, co se bude dít.Před několika týdny mi v hlavě poprvé probleskla myšlenka na vypsání soutěže, která by slovně ocenila ty nejctnostnější osoby na našem hradě. Stačilo sotva pár dní, abych jí dala podobu, přenesla ji na papír… a pak už mi nezbývalo než čekat, co se bude dít.
Žijeme ve světě plném křivd, útlaku a nespravedlnosti. Je pak smutnou ironií, že se tyto nepravosti dějí ze všeho nejvíce lidem, kteří si to ani trochu nezaslouží. Dobráci, slušňáci a obecně ti hodní, bezúhonní, milí, nesobečtí, skromní a obětaví lidé, kteří všem nezištně pomáhají a ochotně by se pro ostatní rozdali, jsou utlačováni po celém světě. A jelikož mezi tyto lidi patřím, jsem i já vystaven nehorázné šikaně, nespravedlnosti a útlaku.
Po vydání posledního dílu pohádek se na mou osobu snesla nebývalá vlna kritiky. Čtenáři Denního věštce posílali hromadné sovy, sepisovali petice, kolemjdoucí na hradních chodbách po mně vrhali nehezké pohledy, v kuchyni po mně vrhali zbytky jídla a šéfredaktorka Denního věštce byla přímo zahlcena žádostmi o to, aby další mé články již nebyly publikovány. Stížnosti upozorňovaly na fakt, že Denní věštec čte v hojné míře i kouzelnická mládež, a proto není vhodné nechávat v tomto plátku publikovat někoho, kdo mládež svými články traumatizuje. Vyprávění pohádek, jejichž hlavním obsahem je týrání dětí, prý ani v nejmenším není vhodné. Po zvážení všech připomínek a stížností jsem chtě nechtě musel uznat, že tentokrát mají čtenáři pravdu a že požadavek, aby pohádky byly příště mírnější a veselejší, je zcela na místě.
Niekto rád číta, iný zase sleduje filmy. Pri filmoch ľudia očami sledujú živé dianie, lietajúce iskry kúziel, dianie na škole, pričom knihomol si radšej toto všetko predstaví vo svojej mysli. Čo preferujú študenti a profesori na hrade viac? V tomto článku sa o názoroch obyvateľov hradu môžete dočítať!
Co by to Bradavice byly za školu, kdyby neměly stále se progresivně rozrůstající a o nové kousky se obohacující nabídku všech možných i nemožných volitelných předmětů? Jak už jsme se jistě mohli sami přesvědčit, názvy některých z nich jsou mírně šílené, skoro až dosahující na pomyslnou metu absolutní střelenosti. I letos přibylo několik nových předmětů – a my využijeme tuto příležitost, abychom se mohli zamyslet, co se v předmětech s tak podivuhodnými názvy může odehrávat.
Vzdělání říká každému něco jiného. Někomu třeba vůbec nic. Existují však i lidé, kteří z nějakého důvodu považují vzdělání za svou absolutní prioritu. Každý rok utratí celé jmění za zápis do předmětů místo toho, aby na soutěžích vydělávali jako každý normální člověk, žádají o body namísto srpců, a jelikož už nemají peníze, během roku se výrazným způsobem zadlužují kvůli seminářům.
Které každodenní starosti či radosti jsou ukryty ve fialovém hábitu? Je tento post lepší než být takříkajíc „věčný student“? Čím nás tento post láká a čím nás naopak děsí? Jaké výhody a nevýhody tento post má? Toto vše vám představím svým studentským pohledem.
Ráno, raníčko já, Nebelbrach, vstal, nedbal varování opatrnějších studentů a vyrazil do sklepení. Jako vždy po probuzení jsem potřeboval rozcvičku; setkání s příšerou rozehřeje krev.
Nejstrašnější mudlovská slova jsou „bylo“ a „nebylo“. Tato slova totiž evokují, že jste malý, bezbranný človíček, a někdo velký a hrozný, kdo to s vámi vůbec nemyslí dobře, se vám rozhodl vyprávět mudlovskou pohádku.
Nejen kolejní časopisy naší školy, ale i mnoho dalších studentských periodik kouzelnických škol se trápí nedostatkem zájmu nejen redaktorů, korektorů, grafiků, ale bohužel i čtenářů. Pojďme si proto společně připomenout, proč je pro naši školu tolik důležité uchovávat dál, rozvíjet naše kolejní časopisy a jak moc znamenají pro kolej samotnou. Věnujte mi pár svých minut a snad si poté s radostí otevřete alespoň jeden z našich školních plátků.
Jen si nestěžujte, chtěli jste to tak! A cože to? No přece zimu! Sníh, led, rampouchy… No, dobře. Někde je jaro. Příroda si z nás střílí, ale my z vás rozhodně ne! Jsme tu od toho, abychom vám řekli, spolehlivě, jak bude! Takže jdeme na to!