Jako víceméně každý rok, i letos mám pocit, jako by s přelomem pololetí ubyla všem na hradě energie. Nemáte ho taky?

Když procházím po hradních chodbách nebo sedím ve Velké síni a nemám co dělat, ráda se dívám kolem sebe a čerpám módní inspiraci z lidí, které potkávám. Prohlédnu si jejich modely, v duchu si řeknu, co se mi líbí a co bych udělala jinak, a snažím se zapamatovat si některé dobré cizí nápady pro vlastní potřebu.

…aneb „Originalitě se meze nekladou“

Ministerstvo kouzel upozorňuje širokou kouzelnickou veřejnost na nutnost odeslat sovy s vyplněnými formuláři nejpozději do 14. dubna tohoto roku.

Ačkoli se ještě dnes ráno povalovalo na mělčině jezera v Godrikově Dole jen pár věcí, večer jich tam bylo k nalezení již více. Nicméně panika, zdá se, není na místě!

Jak jistě neuniklo téměř nikomu, prošel systém soutěží po stávce částečnou reorganizací. Jejich supervizorka nyní více dbá na to, aby v jeden den končily soutěže různého typu, rovněž se částečně omezily soutěže vyhledávací.
Na to, zda je současný systém vyhovující, jsem se ptal studentů všech barev. Jak jsou se soutěžemi spokojeni, se můžete dočíst níže.

Předpokládám, že občasný oznamovatel, který se objevuje nad seznamem osob, jež se momentálně pohybují na hradě, a který hlásá, jaký významný den bychom si dnes měli připomenout, neunikl nikomu. To, že valné většině osazenstva hradu uniká důvod toho, proč si je připomínáme, je fakt, na nějž jsem si už více či méně byl donucen zvyknout… Nicméně to, že při listování hradním kalendářem někdy narazím na svátek, který znají i mudlové, to mě zarazilo.

Každý určitě zná žlutou kolejní ředitelku madam Leti (celým jménem Letitia te Tiba). Žije na našem hradě už velmi dlouho, a proto bych vám ji chtěla aspoň malilinko přiblížit.

Prvního dubna se na naší škole vždy dějí roztodivné věci a ani letošní rok nebyl výjimkou. Na rozdíl od let předchozích však byla tradice inovována a všichni obyvatelé hradu si po celý den zachovali svou původní barvu…

Pro svůj rozhovor jsem si vybrala studentku prvního ročníku z havraspárské koleje, jedná se o slečnu Magnólii Lecter. Ano, jak již příjmení napovídá, jedná se o mou drahou příbuznou. A proč jsem si zvolila právě ji? Chtěla bych vám, čtenářům, ukázat, jak to vypadá, když se v mudlovské rodině sejdou dvě studentky prestižní kouzelnické instituce.

Určite ste už informovaní o nepríjemnej chorobe – úplavici, ktorá sa objavila v dôsledku dlhodobých záplav v priestoroch Hogwartského hradu. Krátko po jej prepuknutí sa zdalo, že školskí zdravotníci, presnejšie posledná zdravotníčka, ktorá ešte nezdupkala pred nevďačnými pacientmi, vynakladá maximálne úsilie na vyliečenie chorých.
Zháňala informácie z mnohých možných aj nemožných zdrojov, skúšala nové receptúry, navštevovala a utešovala chorých a neustále ich ubezpečovala, že sa určite čoskoro nájde na ich chorobu liek.

Na řadě již několik dní řádí zákeřná úplavice a lůžka na Ošetřovně se usilovně plní. Odvážně jsem se tedy vydala přímo k jedné nemocné, abych ji vyzpovídala.

Výsledný rozhovor s Cassidy Cestwood si můžete přečíst právě nyní.

Rozhodla jsem si popovídat s panem profesorem Matthewem Whitecrowem. Sešla jsem se s ním u Tří koštat.

Zjištovala jsem pohled na úplavici ze strany zdravého obyvatele hradu. Na závěr jsem přihodila i otázku z jiného soudku.