Rubrika: Ze starého šuplíku

Náš příběh se posunul o dvě sta let dopředu. Hrad de Palesten je po dlouhé roky neobydlený a traduje se pověst, podle které kdokoliv, kdo do hradu vkročil, nikdy nevyšel. Hrad se nyní nachází ve vlastnictví rodiny de Palesten (přímá linie od bratra vévody, kterému hrad patřil, nikdy v něm nebydlel, měl vlastní, větší, úrodnější a neprokleté panství)

V našem „báječném“ a šíleném příběhu se odehrává poutavý příběh lásky, zrady, šílenství a zoufalství. Děj nás zavede jak do dávných dob, tak i do neidifikovatelné současnost nebo snad minulosti? Kdo ví? Čtěte naši povídku a nevyjdete z překvapení.

Za malým náhrobkem kdosi se krčí,

jak jen sníh zaskřípe, bojácně vrčí,

stíny se míhají, měsíc je honí,

celý čas slídili jen a jen po ní.

Všeobecný trend se nevyhýbá ani kouzelnické populaci. Naše společnost nezadržitelně stárne, lidé jdou za kariérou na úkor počtu potomků a tak kouzelnické omladiny ubývá. Další alarmující věcí je, že staré kouzelnické rody povětšinou už vymřely (a to zvláště v hlubší minulosti, kdy byly četné kouzelnické či rodové války), nebo jejich poslední členové sedí v Azkabanu bez duše (mozkomorův polibek snad nemusím dále rozepisovat) a bez možnosti pokračovat v rodu.

Mnozí z vás si ještě vzpomínáte na dobu asi před 15 lety, kdy se stala jedna malá nepříjemnost. Soukromá zásilka gumových kachniček pro našeho drahého pana ředitele, kterou přenášel jeden mladý kouzelník, byla vysypána do Pacifiku…

Kouzelník se sice zachránil, ale z celé zásilky kachniček mu zbyla jen jedna… Naše dobře známá Élinka.

Zbytek kachniček však zůstal v moři. Díky neúnavnému snažení ministerstva se naštěstí vše podařilo zaobalit tak, aby si mudlové mysleli, že všechny kachničky vypadly z čínské nákladní lodi a že jsou zcela normální.

Stříbrný měsíc tiše svítí

na čerstvé hlíně zvadlé kvítí.

Chladné kameny v záři tonou,

ze zákoutí stovky očí planou.

Podél zdí se stíny plíží,

mrtvým duším neublíží.

Pro jednu z nocí posledních,

houká sýček ve větvích.

Tvář schovanou pod kápí,

slzy andělů plášť mi nezkrápí.

Temná duše zaprodaná,

všude vůkol nevítaná.

Čekám na přízrak jenž osud sejme,

vnitřní boj, rozhodni, zabij mne.

Pod statným bukem tiše stojí,

rány v srdci nevyhojí.

Na zádech se ostrý meč mu kývá,

po nestvůrách sám se dívá.

Sama přirozenost ve mně ožívá,

vlastní krev na rtech ulpívá.

Jediný střípek snad lidskosti,

nedovolí mi být v jeho blízkosti.

Rychlý přískok, kámen praská,

se stříbrem se tělo laská.

Po chladném kovu pramínek stéká,

bělovlasý muž však dál jen seká.

Skelné oči k nebi upíraje,

má duše již život nevyhraje.

Krůpěje krve, perly rudé,

jemně se vpíjí do země hrubé.

Druhý břeh mi na obzoru odpustí,

mstivé duše mě lákají do pastí.

Mrtvé rty tichou modlitbu pějí,

oběti se hrůzně smějí.

S odhodlaným výrazem už čekají,

na vraha svého, zármutek svlékají.

Ostrý kůl si tělem cestu razí,

takto končí noční vrazi.

Tlukot černého srdce ustává,

žádný z mrtvých už nevstává.

Budiž mé duši odpuštěno,

předala druhému krvavé věno.

Osamocen stojí v trávě,

další vrah, co zabil právě…

V domnělém největším tuzemském případu, jímž se bystrozoři letos zabývali, figuroval jeden zdánlivě nenápadný chlapec z Moravy…

Strašidelný príbeh o mladučkej Anny. Na túto noc zrejme nikdy nezabudne…

Ak nemáte radi strašidelné príbehy, radšej nečítajte.