Rubrika: Co otřásá hradem

V loňském roce se změnila pravidla Soubojového klubu. Cílem bylo zabránit tomu, aby stejní soupeři bojovali neustále jen proti sobě, přimět všechny, aby soupeře střídali. Rád bych se podělil o několik osobních zkušeností, které s touto změnou mám.

V předchozích článcích jsme se dozvěděli pár podrobností o Leteckém dni. Mám pro vás takový menší dodatek a krátké rozhovory.

Šéfredaktorka DV mi dala za úkol připravit článek o tom, jak si vede pan Cihlička na místě správce Příčné ulice. Jako správná žurnalistka jsem se do toho hned pustila, připravila si všelijaké zvědavé dotazy a oslovila jak pana Cihličku, tak i některé zákazníky – a tak mi také přišlo na mysl, že ani nevím, jak to teď na PU vypadá s návrháři, když madam Niam tento post nedávno opustila…

A tak jsem ke svému překvapení zjistila, že madam Niam i Tir-na-nog je nyní otitulována jako Majitelka salónu NiT.

17. února jsem něco po druhé hodině odpolední vešla do Velké síně a z nenadání jsem se ocitla téměř u stropu. Kolem mě poletovali studenti a studentky a já se jen tak tak stačila vyhýbat předmětům, které kroužily napříč síní.
To byl ovšem jen začátek…

V posledních dnech jsou obyvatelé bradavického hradu opět konfrontováni s Azkabanem, a to buď jako zatčení, nebo pozorovatelé. Několik zaměstnanců naší školy bylo předvedeno k výslechu ve věci podezření z držení černomagických předmětů. Má na takovýto zásah Ústředí bystrozorů právo?

Do sedmého ročníku jsem se vůbec netěšil. Čekají tam OVCE.
Když jsem byl ve druhém, těšil jsem se nesmírně do třetího. Čekal mě tam Soubojový klub.

Když jsem dnes přišla do školy, zjistila jsem, že azkabanští strážní, nevalně známí mozkomorové, mají zase koho hlídat a vyslýchat. A to hned tři profesory naší školy.

Když jsem před nedávnem psala článek o soutěžích, chtěla jsem prezentovat názor svůj a vybraných studentů. A v komentářích se pak dozvědět, zda s námi ostatní souhlasí či ne. Bylo mi jasné, že ne všem se můžu zavděčit. Ale zaujala mě jedna věta z rozhovoru se supervizorem soutěží Davidem Nekromacerem, kterou jsem pak zopakovala v komentářích: „A jak by se dalo motivovat profesory k vypisování soutěží?“ Po delším uvažování jsem se rozhodla, že zkusím vyzpovídat pár profesorů a pokusím se z nich dostat, co by museli „obdržet“, aby začali více soutěží vypisovat.

Sotva tři a půl hodiny (v době realizace článku) od začátku zápisu a v některých třídách už je plně obsazený stav. Co si o tom myslí profesoři plných tříd?

…aneb pojďme se podívat do časů, kdy se Denní věštec jmenoval ještě Denní Věštec a po prériích se honila stáda divokých Werewolfů.

Předchozí dva články, které jsem napsal o Soubojovém klubu, vycházely z názorů zkušených členů. Tentokrát jsem se rozhodl oslovit naopak ty, kteří v něm strávili školní rok poprvé. Připojil jsem i dotaz na sklepení, které je s klubem úzce propojené.

Také jste si všimli, že aktivita kolejních duchů nějak upadá? Já jsem si toho všimla poprvé v momentě, kdy přijel Koloděj. Splnila jsem všechny magíky až na dva, „Vař, kotlíku, vař!“ a „Skřetí neposeda“. A můžete hádat proč! Ano, za celých 14 dní jsem na hradě ducha nepotkala. A to bylo v době, kdy jsem na hradě trávila téměř 24 hodin denně.

Již před nějakým časem se toto téma v Denním věštci objevilo a mělo patřičný účinek. Profesoři se začali snažit a komenáře psát opravdu ke každému úkolu a odevzdané eseji. Bohužel ono prvopočáteční nadšení opadlo a profesoři komenáře znovu psát přestali, resp. přestávají. Takže když mi letos přišlo ohodnocení úkolů a esejí a většina z nich komenář postrádala, nebylo to zklámání jistě jen pro mě.