Rubrika: Co otřásá hradem

V posledních dnech jsou obyvatelé bradavického hradu opět konfrontováni s Azkabanem, a to buď jako zatčení, nebo pozorovatelé. Několik zaměstnanců naší školy bylo předvedeno k výslechu ve věci podezření z držení černomagických předmětů. Má na takovýto zásah Ústředí bystrozorů právo?

Do sedmého ročníku jsem se vůbec netěšil. Čekají tam OVCE.
Když jsem byl ve druhém, těšil jsem se nesmírně do třetího. Čekal mě tam Soubojový klub.

Když jsem dnes přišla do školy, zjistila jsem, že azkabanští strážní, nevalně známí mozkomorové, mají zase koho hlídat a vyslýchat. A to hned tři profesory naší školy.

Když jsem před nedávnem psala článek o soutěžích, chtěla jsem prezentovat názor svůj a vybraných studentů. A v komentářích se pak dozvědět, zda s námi ostatní souhlasí či ne. Bylo mi jasné, že ne všem se můžu zavděčit. Ale zaujala mě jedna věta z rozhovoru se supervizorem soutěží Davidem Nekromacerem, kterou jsem pak zopakovala v komentářích: „A jak by se dalo motivovat profesory k vypisování soutěží?“ Po delším uvažování jsem se rozhodla, že zkusím vyzpovídat pár profesorů a pokusím se z nich dostat, co by museli „obdržet“, aby začali více soutěží vypisovat.

Sotva tři a půl hodiny (v době realizace článku) od začátku zápisu a v některých třídách už je plně obsazený stav. Co si o tom myslí profesoři plných tříd?

…aneb pojďme se podívat do časů, kdy se Denní věštec jmenoval ještě Denní Věštec a po prériích se honila stáda divokých Werewolfů.

Předchozí dva články, které jsem napsal o Soubojovém klubu, vycházely z názorů zkušených členů. Tentokrát jsem se rozhodl oslovit naopak ty, kteří v něm strávili školní rok poprvé. Připojil jsem i dotaz na sklepení, které je s klubem úzce propojené.

Také jste si všimli, že aktivita kolejních duchů nějak upadá? Já jsem si toho všimla poprvé v momentě, kdy přijel Koloděj. Splnila jsem všechny magíky až na dva, „Vař, kotlíku, vař!“ a „Skřetí neposeda“. A můžete hádat proč! Ano, za celých 14 dní jsem na hradě ducha nepotkala. A to bylo v době, kdy jsem na hradě trávila téměř 24 hodin denně.

Již před nějakým časem se toto téma v Denním věštci objevilo a mělo patřičný účinek. Profesoři se začali snažit a komenáře psát opravdu ke každému úkolu a odevzdané eseji. Bohužel ono prvopočáteční nadšení opadlo a profesoři komenáře znovu psát přestali, resp. přestávají. Takže když mi letos přišlo ohodnocení úkolů a esejí a většina z nich komenář postrádala, nebylo to zklámání jistě jen pro mě.

V uplynulých týdnech došlo ke dvěma změnám na významných postech naší školy. V redakci jsme se prozatím nedostali k tomu, abychom o nich napsali, což se nyní pokusím napravit.