Jmenuji se Hedvika Wiletová. První ročník svého studia jsem sice absolvovala už v roce 2005, ale po čtyřech dlouhých letech v mrazáku nejen, že mám omrzliny, ale především se tu opět cítím jako nováček. Proto předpokládám, že při pohledu do informací o výuce prožívají lososi ten samý pocit jako já:
Proboha, jak si vybrat z tolika předmětů, když o nich vůbec nic nevím a nikde o tom nejsou žádné informace?
Nováčci už běhají po škole déle jak tři týdny. Jejich první kroky sledují redaktoři Denního věštce i kolejních periodik formou rozhovorů, ale v poslední době také prostřednictvím statistik. I já jsem zvolila druhou variantu, vypomohla jsem si informacemi o osobě, ale také magíky.
Prakticky bez povšimnutí veřejnosti, ne-li přímo v záměrném utajení proběhl před pár dny v Godrikově Dole jeden z největších majetkových přesunů posledních let.
Tak jsem se rozhodla udělat z pár nováčků mladé hvězdičky!
Vyzpovídala jsem přesně šest nováčků, kteří mi pověděli, jak se jim na tom našem přeúžasném hradě líbí: slečny Esthel Riley (E. R.), Nessie Snow Whiteovou (N. S. W.), Albu Jacquelin (A. J.), Cleu Roux (C. R.), Bellu Winslet (B. W.) a pana Trippa McFinna (T. M.).
Toto je mimochodem jen půlka interview, druhou půlku rozhovoru si nechám, až dotyční absolvují 1. ročník a uvidíme, co se za ten rok změní (ale pšt, ještě o tom neví).
Byl jsem jedenáctiletý prvňáček, psal se školní rok Léto 2009. Velká síň se vždy rozzářila, když do ní vešla paní profesorka Amálka Zlatá a pozdravila nás, svá zlatíčka. Pak však z hradu odešla. Nakonec jsem přestal doufat, že ji ještě někdy uvidím. Letos jsem se stal dospělým kouzelníkem. Čas letí. Před několika dny jsem vešel do Velké síně a ta byla celá rozzářená. Za profesorským stolem seděla Amálka Zlatá. Pozval jsem ji do hostince U Tří košťat, abych ji trochu vyzpovídal.
V poslední době Příčná ulice příliš nefungovala. Toho si všimnul nejen Denní věštec, ale také jedno z kolejních periodik. Včerejší den však přinesl mnohá překvapení.
Určitě jste si toho také všimli. Když z Příčné ulice zmizel obchod s luxusními společenskými šaty Twilfitt a Tattings, bylo nám studentům slíbeno, že se tito dva obchodníci vrátí vždy před nějakou důležitou událostí. Tak se ptám – kde byli před závěrečnou slavností?
A co je horšího, na Příčné jsme, jak se zdá, zamrzli o Velikonocích.
Prázdniny jsou v plném proudu a tak jsme se rozhodly, já a Keša, že se také někam podíváme. Protože Keša celý rok nadšeně vykládá o studiu mudlů, naše volba padla na mudlovský svět.
První den, kdy byly brány hradu otevřeny nováčkům, se mi podařilo vyzpovídat Theres Phoenix Mahlerovou. Co o sobě prozradila?
Každým rokem se kromě nováčků s otevřenou registrací dostávají na hrad i obnovení studenti, s nimi se pak na začátku prázdnin objevují i studenti po delších dobách rozmrazení – ti, kteří nezažili uplynulý školní rok.
Slečna Cerridwen Lowra Antares odpovídá na otázky týkající se nedávno skončeného sedmibojařského klání. Jak naloží s odměnou a co si myslí o změnách v jeho pravidlech? Čtěte dál a dozvíte se více!
Čtvrtý ročník Sedmiboje skončil již před několika dny a jeho závěrečné výsledky jsou k nahlédnutí v Aréně tohoto klání, nicméně ta, jak se dá předpokládat, nebude přístupná déle než pár měsíců. Protože je však záhodno, aby se širší veřejnost mohla o výsledcích Sedmiboje informovat i zpětně, přináším vám shrnutí toho nejdůležitějšího.
Návštěvní místnost, po celý školní rok klidná a tichá, se nejméně týden před registrací změní v hlučný prostor plný napětí.
Než se na vývěsce ukázalo přesné datum otevření registrace, nováčci alias lososi chodili pouze nakukovat a kontrolovat. Ale jak bylo datum jisté, běželi do svých mudlovských příbytků pro termosky, spacáky, ba dokonce i stany. Kdo se nevešel do altánu před hradní bránou, zakempil pod jedním ze stromů.
16. 2. 2012 přišla neradostná zpráva – prodejci společenských rób, věhlasní pánové Twilfitt a Tattings, opustili Příčnou ulici. Avšak s příslibem, že se budou mezi nás vracet v době celoškolských slavností. Dostáli však svému slibu? Pojďme společně zhodnotit situaci po více jak čtvrt ročním odstupu…
Už delší dobu přemýšlím o tom, jak málo toho víme o skřítcích. Nemyslím tím nutně o skřítcích domácích, ti jsou jen jedním druhem z mnoha. Jsme s nimi v každodenním kontaktu, víme o nich dost. Byť zdaleka ne všechno. Avšak myslet si, že existují pouze oni, by bylo chybné.
Kolem těchto bodů se posledních pár měsíců točily mé úvahy, až jsem se nakonec rozhodla, že se pustím do hlubšího průzkumu, jak to s těmi skřítky vlastně je.